česky  -  English  -  deutsch
         
Fotogalerie  

Rozmanitost flóry a fauny Českosaského Švýcarska závisí především na jeho geologické a geomorfologické stavbě. S typickými druhy se setkáváme na kyselých pískovcích a s jinými zase v okolí vulkanitů. Značné rozdíly panují mezi květenou a zvířenou osluněných jižních svahů a naopak severních svahů s hlubokými roklemi, kam slunce téměř nepronikne. Zcela unikátní je v tomto ohledu kaňon řeky Labe, který pro Českou republiku představuje hlavní biokoridor spojující ji s přírodou okolní Evropy. Velký vliv na biodiverzitu Národních parků České a Saské Švýcarsko má i skutečnost, že více než 95% jejich území pokrývají lesy. Není však les jako les a tak je velký rozdíl v jejich složení na kyselých a chudých půdách pískovců a naopak na bohatých půdách čedičových vyvřelin.

Současné lesy Českosaského Švýcarska se jen málo podobají jejich přirozenému stavu neovlivněnému zasahováním člověka. Ještě přibližně do počátku středověku byly lesy téměř nepozměněny a jejich pestrou dřevinnou skladbu tvořily především buk lesní (ca 55 % oproti dnešním 6 %), borovice lesní (ca 7 % oproti dnešním 20 %) a (ca 20 %! oproti dnešním pouze ca 700 jedincům), v menší míře pak smrk ztepilý (ca 5 % oproti dnešním 62 %!), duby, javory, jilmy, jasany, lísky, břízy, jeřáby, habry a další vtroušené druhy. S počátkem osidlování krajiny kolem roku 1000 našeho letopočtu začal člověk lesy intenzivně hospodářsky využívat a zejména v souvislosti s rozvojem sklářské, uhlířské a smolárenské výroby docházelo k rozsáhlému kácení především bukových porostů. Hospodářské využívání lesů pak pokračovalo po tisíc let až do konce dvacátého staletí a druhově pestré přírodní lesy byly nahrazeny jednotvárnými porosty hospodářských dřevin, především smrku, modřínu, borovic a buku. Se vznikem národních parků bylo od hospodářského využívání lesů ustoupeno a hlavním cílem správ národních parků je navrátit lesům původní dřevinnou skladbu. Dnes se zbytky přírodních lesů dochovaly jen vzácně a převládají smrkové monokultury uměle založené člověkem. Správy národních parků proto již zahájily jejich obnovu a navrací lesům přírodní složení. Jedná se o hlavní a velmi dlouhodobý úkol managementu správy národních parků. Nejčastější přirozená stanoviště tvoří kyselé bučiny, pokrývající většinu rozlohy pískovců. Vedle buku lesního se v nich setkáme i s javorem klenem, smrkem ztepilým a také dnes již vzácnou jedlí bělokorou, kterých se na území českého parku dochovalo pouhých 700 jedinců, v Sasku pak ještě méně. Typické jsou i borové doubravy na vrcholových plošinách pískovců, kde jsou v lesním porostu vtroušeny i lísky a jeřáby. V podrostu se v nich daří brusinkou, keřové patro často tvoří krušina olšová a velmi se zde rozšířila i kapradina , na okrajích lesa se lze na jaře setkat s bohatě kvetoucí a omamně vonící . Na exponovaných skalních okrajích se dochovaly kyselé bory, kde je vedle borovice zastoupena i .

Na jižních a osluněných místech se zde daří teplomilnému , zatímco na chladných a vlhkých severních okrajích skal vzácně roste rojovník bahenní a především v Sasku velmi vzácně i , která má na české straně pouze jednu lokalitu známého výskytu. Díky divoké nedostupnosti skalních říms a ostrohů se místy vzácně dochovaly reliktní bory. Na nejexponovanějších stanovištích vrcholků skalních věží a masívů se nachází jen málo půdy a tak se lze často  setkat i s těžce zkoušenými zákrsky běžných druhů dřevin, připomínajících . Podél vodních toků se na úrodnějších náplavech místy dochovaly zbytky lužního lesa s výskytem olše lepkavé či jasanu ztepilého. Ve vzácných zbytcích lužních lesů v kaňonu Labe se uchovaly i ojedinělé exempláře jilmů a porosty topolů černých.

Velké zpestření ve složení lesů představují čedičové vyvřeliny. Na jejich úrodných půdách se daří květnatým bučinám, kde vedle rostou i  další listnáče jako lípa srdčitá, javor klen, vzácně i javor mléč, jasan ztepilý, jilm horský a habr obecný. K nejzachovalejším z těchto lesů patří s výskytem a unikátních zbytků , kde se lze v keřovém patru setkat i s meruzalkou alpskou, lýkovcem jedovatým či sleziníkem červeným.

Mnoho dalších druhů dřevin pak v lesích Českosaského Švýcarska uměle vysadil člověk.  K nejčastějším patří borovice vejmutovka, jírovec maďal, kaštanovník setý, či douglaska tisolistá a dub červený. Spíše jako rarita dnes působí ojedinělé výskyty jedlovce kanadského či exotických druhů borovic. Zmíněná borovice vejmutovka pak představuje jeden z hlavních úkolů správy parku v souvislosti s obnovou lesa. Tento severoamerický druh borovice se v Českém Švýcarsku invazně šíří a postupně vytlačuje poslední zbytky přírodních společenstev. Tomu je nutné zabránit a proto je vejmutovka postupně odstraňována a  nahrazována místními dřevinami.

webdesign Webdesign by: