česky  -  English  -  deutsch
         
Fotogalerie  

Krajina Českosaského Švýcarska se počala rodit před více než 95 miliony let, v geologickém období zvaném svrchní křída. V té době se na většině území severovýchodních Čech i přilehlé části Saska rozkládalo nejprve sladkovodní jezero a posléze mělké a teplé moře, do kterého řeky a potoky přinášely písek z okolních pohoří, především od dnešních Jizerských hor a Krkonoš. Po dobu dvanácti milionů let vrstva písku postupně narůstala až dosáhla mocnosti více než tisíce metrů. V písku se na dně moře ukládaly i schránky mořských živočichů, které se dnes tu a tam nacházejí v podobě  na čerstvě odlomených částech skal a podle nichž lze metodami paleontologie spolehlivě datovat období vzniku sedimentů. K hlavním dávným živočichům křídového moře zde patřili např. mlži Inoceramus labiatus a   Inoceramus Lamarcki, kteří dnes představují vůdčí zkameněliny pro paleontologii turonského souvrství. Ve starších cenomanských vrstvách se hojně vyskytují např. Torquesia cenomanensis, Protocardia hillana či Natica bulbiformis. Na konci křídového období došlo po výzdvihu dna k ustoupení moře. Obnažený písek se vlastní vahou a mezerním tmelem zpevnil a utvořil tak rozsáhlou desku kompaktní pískovcové horniny. V následujícím období třetihor docházelo při výzdvihu Alp k dalším pohybům zemské kůry, a to mělo za následek rozpukání pískovcové desky víceméně pravoúhlým systémem puklin, které urychlily pronikání vody hluboko do nitra pískovců a tím i jejich erozi (odtud název tzv. kvádrových pískovců).  Zároveň docházelo i k intenzivní vulkanické činnosti, která vedla mimo jiné ke vzniku přilehlého Českého středohoří i Lužických hor a v Českosaském Švýcarsku dala základ vzniku charakteristických kuželů vulkanitů tvořených čedičovými horninami. K nejtypičtějším patří , který dnes svými 619 m představuje nejvyšší místo obou národních parků a vysoko vyčnívá nad okolní krajinu. Geologové předpokládají, že se původně jednalo o podpovrchové čedičové těleso uvnitř pískovců, které se díky své větší odolnosti dostalo na povrch až následnou erozí a odnosem pískovcových hornin, které jej obklopovaly. Vulkanického původu je i mnoho dalších vrchů, jako či saský Grosser Winterberg. Během třetihorního vulkanismu do pískovců pronikaly čedičové žíly a horké roztoky s obsahem železa. K průnikům čedičových žil a doprovodných hydrotermálních roztoků docházelo zejména prostřednictvím tektonických linií či puklin a po jejich vysrážení tak vznikla nejčastěji deskovitá tělesa tzv. , která dnes díky své zvýšené odolnosti vystupují na povrchu pískovců. Časté jsou i nejroztodivnější trubkovité tvary železivců, které obohacují již tak nepřebernou škálu forem povrchu zdejších skal. Méně časté jsou výskyty horizontálních ploch železivců, které vedly k vzniku a . Jinde zas sloučeniny železa tvoří na povrchu skal a místy lze vidět i fialové povlaky. Poblíž saského Rauensteine tvoří železivce malé kuličkovité útvary o průměru ca 1 až 2 cm nazývané konkrece. Místa s nahloučenými úlomky železitých skal byla ve středověku využívána k jejich těžbě a výrobě tehdy vzácného železa.

Samotné pískovce byly v historii rovněž velmi často dobývány na výrobu stavebního kamene. Dnešní podobu si získala krajina především v průběhu nejmladšího geologického období, tj. ve čtvrtohorách. V této době docházelo k střídání dob ledových s meziledovými a erozivní činnost vymodelovala v krajině současný labyrint skalních měst, hlubokých kaňonů a stolových hor. Severní část Českosaského Švýcarska tvoří proterozoické staré na 700 mil. let a v dobách ledových sem až do okolí Rumburka dosahoval ledovcový příkrov. Z té doby se také na plošinách dochovaly zbytky či větrem navátých sprašových hlín. Občas lze narazit i na tzv. bludný balvan, donesený sem třeba až ze Skandinávie ledovcem. žulovou oblast šluknovska odděluje od  pískovců české křídové pánve  – velký geologický zlom podél kterého byly pískovce silně rozlámány při tektonických pohybech zemské kůry a následně zpevněny . Častá jsou zde i tektonická zrcadla – ohlazené plochy vzniklé vzájemným třením horninových ker. Lužický přesmyk je ostatně i jinak velmi zajímavý fenomén, kdy zdánlivě neplatí geologické zákonitosti. Starší šluknovské pahorkatiny podél něj byly nasunuty na mladší křídové pískovce a v jeho okolí lze nalézt i známé v Čechách spíše z podkrkonoší.

Vyskytují se tu i jurské vápence, které nikde jinde v Čechách nejsou a zde je navíc vzácně okrašlují zelenomodré minerály mědi malachit a azurit. V přírodní rezervaci „Vápenka“ mezi Doubicí a Krásnou Lípou se jurské vápence donedávna těžily pro výrobu vápna. Výskyt vápenců zde v kontaktu s čedičovými vyvřelinami a pískovci tvoří pestré tektonické brekcie a dochovala se i část štoly usnadňující odvoz narubaného kamene. V okolí výskytu jurských vápenců u Bílého potoka se zase vyskytují pestré . Pestrost minerálů a hornin při východním okraji Českosaského Švýcarska dokládá i výskyt fluoritové žíly v žulách mezi Krásnou Lípou a Starými Křečany či výskyt olivínu, křemičitého minerálu s obsahem železa a hořčíku, nebo i vyrostlic amfibolu v čedičích na Plešném vrchu u Brtníků. Pestré je i složení samotných granitických hornin šluknovského plutonu, kdy například v okolí Brtníků má žula překrásné , v okolí Rumburka jsou v žulách patrné velké , u Šluknova je zabarven spíše do modra a v okolí Mikulášovic se v žulovém masivu vyskytují vložky černomodře zbarvených , které se dříve těžily a vyráběl se z nich krásný leštěný kámen pro dekorativní účely. Pestré je i horninové složení při západní hranici, kde Českosaské Švýcarsko sousedí s Krušnými horami tvořenými zde především rulami.


webdesign Webdesign by: